Druhorozený syn českého krále Jana Lucemburského a jeho manželky Elišky Přemyslovny 12. února 1322 v Mělníku. Svá dvě jména získal po otci a praotci, bývalému římskému císaři Jindřichu VII. V pramenech vystupoval pod jménem Jan, jako Jana Jindřicha ho uváděl Petr Žitavský v Zbraslavské kronice.

Záhy po svém narození se stal předmětem sňatkové politiky, měl být zasnouben a provdán za Markétu Pyskatou, dceru bývalého českého krále Jindřicha Korutanského, do budoucna měl zdědit Korutany a Tyroly. V polovině října 1327 odjel do Tyrol, kde byl vychováván na dvoře svého budoucího tchána Jindřicha. 16. září 1330 se s Markétou v Innsbrucku skutečně oženil a poté, co o pět let později umírá Jindřich, stává se jeho nástupcem. Záhy se v prostoru Alp stávají jeho nepřáteli Habsburkové, podporovaní císařem Ludvíkem Bavorem. Ambicí rakouských vévodů byl zisk korutanského vévodství i tyrolského hrabství. Korutan se vzdal v roce 1336 Jan Lucemburský, proti čemuž se postavil jak Jan Jindřich, tak i jeho starší bratr Karel (IV.) Toto vévodství se Lucemburkům udržet nepodařilo. Lucemburská vláda se chýlila ke svému konci i v Tyrolsku. Podle vyprávění českého kronikáře Beneše Krabice z Weitmile byl v roce 1341 Jan Jindřich svojí manželkou obviněn z impotence, nevpuštěn do hradu Tyrol, toto vyprávění bude do jisté míry nepravdivé, porovnání s jinými prameny ukazuje, že Lucemburkové počáteční povstání tyrolské šlechty dokázali zvládnout, nicméně nakonec téhož roku Jan Jindřich Tyrolsko nadobro opouští. Sňatek Jana s Markétou je ze strany císaře rozveden (jde tak o první světský rozvod v dějinách), Markéta si vzápětí bere za manžela syna císaře Ludvíka Braniborského.

V roce 1345, na polské výpravě proti Kazimírovi III., získal Jan Jindřich rytířský pás, byl pasován. Zbytek 40. let trávil na pražském dvoře (v roce 1348 se účastnil výpravy proti Ludvíkovi Braniborskému), moravské markrabství získal až na konci roku 1349, poté, co Karel IV. vyjasnil pojem Koruny české a vzájemné poměry všech korunních zemí – moravský markrabě se tak stal přímým leníkem českého krále.

V době převzetí markrabství byl syn Jana Lucemburského již podruhé ženat, a jak se ukázalo, impotentní nebyl – s Markétou Opavskou (dcera Mikuláše II. Opavského), s ní měl do počátku 60. let všechny své děti, dcery Kateřinu (jejím manželem byl Jindřich Niemodlínský), Alžbětu (manžel Vilém Míšeňský) Annu (manželem byl český šlechtic Petr ze Šternberka) a syny Jošta, Jana Soběslava a Prokopa. Poslední syn, nemanželský syn Jan, se narodil zřejmě již v 40. letech, působil jako vyšehradský probošt a podle nového bádání jako patriarcha v Aquileji. Sňatek Jana s Markétou pro příbuznost nebyl bez problémů, církevní klatbu sňal v roce 1350 olomoucký biskup Jan Volek (nevlastní bratr Janovi matky Elišky).

Jan Jindřich se dnes jeví jako dobrý hospodář a správce země, který často (i finančně) podporoval svého staršího bratra Karla IV., vynikajícího diplomata a až všehoschopného politika. Jejich vztah připomíná dva přemyslovské bratry Přemysla I. Otakara a Vladislava Jindřicha, kde druhý zajišťoval bezpečné zázemí pro mezinárodní politiku a mezinárodní úspěchy. I přesto se účastnil téměř všech diplomatických jednání a vojenských operací, které organizoval jeho starší bratr, významný podíl mohl mít při jednání s Habsburky na počátku 60. let.

O další sňatek se Jan Jindřich pokusil v roce 1363, tehdy si za ženu vybral jeptišku z kláštera ve slezské Třebnici, dceru těšínského knížete Elišku. Pro papežský zásah ke sňatku nedošlo a Piastovna se vrátila zpět do kláštera. Jan Jindřich se nakonec oženil s dcerou rakouského vévody Albrechta II. Markétou. Jejich sňatek však netrval dlouho, v roce 1367 je čtvrtou a poslední chotí moravského markraběte Alžbeta, dcera říšského hraběte z Oettingenu.

Od roku 1363 začal Jan Jindřich sepisovat své testamenty (byly celkem tři), podle nichž se vrchním markrabětem stát Jošt, a jeho leníky s markraběcími tituly bratři Jan Soběslav a Prokop. V závětích byl rozdělen i zeměpanský majetek, včetně způsobu jeho dědictví.

Janova vláda v markrabství byla v celku poklidná (až na konflikt s Ctiborem z Cimburka o Tovačov a Bočkem z Kunštátu o Obřany v Hostýnských Vrších, které byly v roce 1366 zbořeny) a ve znamení zvyšování markraběcího majetku i moci – příjmy se Lucemburkovi podařilo zvýšit zhruba o čtvrtinu, získal také řadu hradů. Jan Jindřich také začal vytvářet lenní systém, do kterého ukotvil řadu významných moravských rodů – Cimburky, Holštejny, Kravaře nebo pány z Křižanova. Na území dnešního Brna založil Jan Jindřich dva kláštery, augustiniány-poustevníky (1350) a kartuziány v Králově Poli (1375).

12. listopadu 1375 moravský markrabě Jan Jindřich umírá.

Autor:
Škvrňák