Jeden z nejznámějších aspektů středověku je bezesporu rytířství a rytířská kultura jako taková, která tehdejším aktérům dění dodávala punc hrdinství a šlechetnosti. Člověk dnešní doby však středověké rytířství již povětšinou chápe pod dojmem staletých nánosů legend a mýtů, kdy se z důležité sociální skupiny doby dávno minulé staly již doslova archetyp a karikatura, která ožívá v literární i televizní tvorbě. Středověké rytířství je ale fascinujícím tématem i bez románů a pohádek, o čemž nás mohou přesvědčit i první Lucemburkové na českém trůnu – Jan Lucemburský a jeho slavný syn Karel IV.

Zrod rytířů a jejich kultury, která zásadně ovlivnila celou jednu epochu lidských dějin, spadá do období raného středověku. Už během 9. a 10. století vycházejí v západní Evropě z pramenů „temného“ středověku rytíři, jakožto urození profesionálové na koni, kteří svůj vynikající vojenský výcvik i drahou zbroj dávají do služeb tehdy neutuchajících válek. Původní rytířský ideál se nesl ve znamení udatného válečníka bránícího zemi a krále. Avšak křesťanství brzy tento ideál obohatilo o nový duchovní rozměr, a to bojovníka ochraňujícího a šířícího víru, což bylo později během křížových výprav do Svaté země bezmála zneužito k politickým i propagandistickým cílům.

Vrcholným obdobím rytířské kultury je doba 11. až 13. století, kdy se rytířství úspěšně rozšiřuje a rozkvétá také v jižní, severní a střední Evropě. Tak jako většina civilizačních a kulturních impulzů, tak se i rytířství dostává do českých zemí přes německé země, a to v první polovině 13. století za vlády krále Václava I. (1230- 1253). Tehdy už však bylo rytířství chápáno jako univerzální soubor hodnot, rituálů a dobových společenských konvencí, které rytíře zavazovaly k specifickému životnímu stylu. Důležitou složkou rytířství byly morální hodnoty. Nejdůležitější z nich byla statečnost, která u středověkých rytířů mnohdy zacházela až za samou hranici pohrdání životem. Udatnost byla následována štědrostí, věrností panovníkovi, zemi i složenému slibu, a také osobní a rodovou ctí. Rytířův životní styl se v této době sestával především z kultury boje, která se rozvíjela během lovu nebo stále častějších a oblíbenějších rytířských turnajů, které de facto vznikly jako simulace skutečného boje. Kultura boje byla paradoxně v kontrastu s ideálem jemnějšího a dvorného chování, při kterém se rytíři snažili naplnit známé dobrodružné a milostné příběhy s artušovskou tématikou.

Ve 13. století kvetla rytířská kultura v českém prostředí především na přemyslovském královském dvoře, z něhož se později rozšiřovala i na dvory předních panských rodů. Vzhledem k státnickému i vojenskému nadání posledních vládnoucích Přemyslovců zřejmě nepřekvapí, že rytířství, která k nám přišlo opožděně, se u nás pozitivně rozvíjelo a již zanedlouho paradoxně dosahovalo mimořádně vyspělé úrovně. Na přelomu 13. a 14. století byli například čeští rytíři během mezinárodních turnajových klání považováni za evropskou elitu a jen málokdy nacházeli přemožitele. Příkladem šli i samotní čeští králové, kteří se mohli pochlubit neobyčejnou statečností a fyzickou zdatností. Vždyť například král železný a zlatý Přemysl Otakar II. (1253 – 1278) byl ve své době vyhlášeným rytířem, který navíc završil svůj život i vládu rytířskou smrtí v bitvě na Moravském poli. Přemyslův syn Václav II. (1283 – 1305) byl slabé tělesné konstituce, a proto se osobně turnajů neúčastnil, ač rytířské kultuře na svém dvoře dopřával velký prostor. Znovu se tak ideál rytířského krále naplnil až za Lucemburků, neboť Janem Lucemburským (1310 – 1346) nastoupil na český trůn jeden z největších a mezinárodně nejznámějších rytířských králů vrcholného středověku.

To už měly rytířské turnaje svůj jasně daný organizační rámec. Turnaje se zpravidla konaly v rámci několika dnů při zvláště slavnostních příležitostech, jakými byly například korunovace, svatba některého z členů panovnické rodiny či návštěvě cizího panovníka. Rytíř na koni chráněný těžkým brněním měl během turnaje vzácným hostům předvést své válečnické umění i odvahu. Při jízdě v plné rychlosti bylo úkolem rytíře shodit soupeře ze sedla pomocí dlouhého dřevěného kopí či jej o něj zlomit, a to tak, aby sám vydržel v sedle svého koně. Na dnešní poměry se jednalo o zábavu mimořádně nebezpečnou, protože často vedla k těžkým zraněním nebo dokonce úmrtím. Turnaje se proto setkávaly s tvrdou kritikou ze strany církve, neboť kněží zpravidla odmítali křesťansky pohřbít zabité rytíře. Rytířské turnaje se ve středověku neomezovaly pouze na souboje rytířů na koních, ale velmi často k nim patřily i osobní souboje s různými zbraněmi, ať již mečem, palicí nebo sekerou.

Jan Lucemburský vyrůstal na francouzském královském dvoře, který byl v této době vyhlášenou baštou rytířských turnajů. V západní Evropě byly totiž rytířské turnaje pořádány pravidelně a ve velkém počtu účastníků. Král Jan se proto snažil poté, kdy se stal českým králem, pozvednout úroveň rytířské kultury i v Čechách. Jelikož v mládí absolvoval skvělý rytířský výcvik a nechyběla mu odvaha, často se účastnil turnajů osobně, a to s velkými úspěchy. Asi bychom se dnes divili, ale král Jan a později i jeho syn Karel IV. byli jedni z fyzicky nejzdatnějších a nejhouževnatějších panovníků Evropy. Detailní zkoumání jejich kosterních pozůstatků antropology v druhé polovině 20. století potvrdilo, že jak Jan, tak i Karel měli díky časté jízdě na koni, pravidelným turnajům a také enormnímu tělesnému vypětí proporce dnešních špičkových atletů.

Při své snaze o zkulturnění českého dvorského prostředí se Jan ovšem nevyhnul ani trapasům a nepříjemným nehodám. V roce 1319 skončila fiaskem jeho snaha uspořádat v Praze takzvaný kulatý stůl neboli dvůr krále Artuše. Panovník měl spolu s šlechtou i hosty z ciziny u kulatého stolu a během rytířských turnajů utužit vzájemné vztahy, avšak vzhledem k napjatému vztahu Jana s českými pány skončil turnaj neúspěchem, neboť se z pozvaných dostavil jen málokdo. To naopak v roce 1321 Jan během turnaje pořádaném na dnešním Staroměstském náměstí spadl po nárazu dřevcem z koně tak nešťastně, že málem zahynul pod kopyty vlastního koně. Tato událost, jež těžce otřásla královou prestiží (panovník musel být ve středověku autoritou pro poddané i ostatní rytíře), způsobila, že se Jan již v Čechách osobně neúčastnil turnajů a jejich další pořádání omezil výhradně na mimořádné příležitosti, jako byly například svatby jeho dětí, apod. V zahraničí král ovšem i nadále úspěšně absolvoval turnaje a zjednal si tak v Evropě velké uznání. Za několik let ale všechnu královu aktivitu limitovala částečná a nakonec i úplná slepota. Svůj život však Jan zakončil statečnou a hrdinou smrtí v bitvě u Kresčaku roku 1346, kdy slepý vyrazil po boku svých nejvěrnějších proti mohutné přesile s památným zvoláním: „Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal!“ Čestnější smrt si tehdy rytíř nemohl přát.

Neklidnou povahu a velký zápal pro rytířskou kulturu po Janovi zdědil i Karel, který ironií dějin vyrůstal v době, kdy se již nad středověkým rytířstvím v Evropě začalo pomalu smrákat. Mnohými je tak Karel IV. (1346 – 1378) považován za posledního vskutku rytířského krále na českém trůnu a dost možná i v celé Evropě. Antropologové s údivem zjistili, že Otec vlasti, kterého má většina národa zafixována v paměti jako moudrého státníka sedícího na trůnu, prodělal během života obrovské množství drobných i velmi vážných zranění. Ta jen potvrzují závěry historiků – Karel měl mimořádně bouřlivé mládí a dobrodružnému až riskantnímu způsobu života holdoval až do svých pětatřiceti, kde jej potkal úraz natolik vážný, že přežil jen díky své silné tělesné konstituci a vynikajícímu zákroku ranhojičů.

Karlova lebka nese známky četných sečných i tupých poranění, které jsou bezpochyby důsledkem rytířských turnajů a bitev, jež během života prodělal. Jelikož Karel vyrůstal stejně jako otec ve Francii, nadchl se pro turnaje natolik, že již při své první vladařské štaci v Itálii uspořádal v Parmě velký rytířský turnaj. Bezpochyby se jej také osobně účastnil. Roku 1332 prodělal i svou první velkou bitvu u pevnosti San Felice, kde byl lehce raněn. Ještě před bitvou byl Karel pasován na rytíře. V dalších letech se Otec vlasti účastnil prakticky každého významnějšího turnaje pořádaného v Čechách nebo v cizině. Těžké poranění levé ruky nebo zlomená lopatka jsou toho dokladem. V Karlově velké angažovanosti v turnajích nespatřujeme jen Karlovu zálibu v rytířské kultuře, ale pravděpodobně i snahu vystoupit ze stínu otce a zavděčit se mu, jelikož vztah mezi Karlem a Janem byl velmi komplikovaný. Je zajímavé, že Karel šel v naplňování podstaty rytířství tak daleko, že v roce 1340 při návštěvě západní Evropy dokonce hodlal uspořádat křížové tažení proti muslimským Maurům, avšak otec mu ji rozmluvil. Ostatně před tím společně již podnikli tažení proti pohanským Prusům a Litevcům, avšak bez valného úspěchu.

I poté, co se Karel stal roku 1346 římským a českým králem, nevzdal se turnajových klání. To se setkalo s tvrdou kritikou papežské kurie, která dokonce Karla opakovaně upozorňovala, že podobné chování se neslučuje s postavením vrcholného světského vladaře v Evropě a hlavního ochránce křesťanství. Karel doporučení papeže nedbal a turnajů se i nadále účastnil, avšak inkognito. Roku 1350 proto nastala strašlivá tragédie, kterou dnešní česká veřejnost prakticky nezná, jelikož byla dlouho zahalena nejasnostmi a teprve moderní antropologové do ní mohli vnést trochu světla. Karel během některého z turnajů v Praze utrpěl bez mála smrtelné zranění. V důsledku tvrdého zásahu dřevcem byl prudce sražen z koně, poranil si krční páteř a několikrát si zlomil dolní čelist. Zranění bylo natolik vážné, že Karel na dlouhé měsíce ochrnul a zdálo se, že svým zraněním podlehne. Když se po zhruba půl roce znovu postavil na vlastní nohy, mohl za záchranu života děkovat jen svému dobře vytrénovanému tělu, kvalitním ranhojičům a také nezdolné vůli i vytrvalosti. Vybralo si to však krutou daň, neboť si z neúspěšného turnaje odnesl nenávratně pokřivená záda a poraněné krční obratle, a tak měl až do konce života podstatně sníženou pohyblivost celé horní poloviny těla. Podobné zranění by bylo i dnes moderní medicínou klasifikováno jako velmi vážně.

Není divu, že Karel poté na turnaje zanevřel, přenechal jej mladším i profesionálnějším rytířům svého dvora, a sám se raději věnoval tichému rozjímání i státnickým úkonům, a to s ještě větší vervou a elánem než doposud. Je příznačné, že rytířským turnajům, kterým tolik holdovali poslední Přemyslovci i Jan s Karlem, se na dvoře Karlových synů Václava IV. a Zikmunda příliš nedařilo. Ani jeden z Karlových synů si totiž k riskantním turnajovým zápolením nenašel kladný vztah, pravděpodobně i zásluhou samotného Karla, který nechtěl, aby se stejné chyby v rodině opakovaly. S Karlem IV. tak posléze odešel nejen velký státník a panovník, ale i podstatná část rytířské kultury, ve které si kdysi naši dávní předkové vybojovali vavříny úspěchů takřka po celé Evropě.